JTK (čti jétéká) news:    (30. 9. 2008)
(JTK neregistrovaná nechráněná známka spolku Jitka, Terča, Karel)

Žákajda

Rána nejsou časem, kdy bych zrovna patřila k bystrozorům, ale ta rádoby ležérnost s jakou mi dnes syn u snídaně předložil žákovskou, abych do ní zaznamenala omluvenku za zubaře, byla tak třeskutě nonšalantní, že by neunikla ani medvědici v nejhlubším zimním spánku. Se sílící předtuchou následujícího jsem tedy nalistovala strany se známkami a navzdory všem, mně vcelku dobře zažitým předsevzetím, že dítě se má do školy vypravovat klidně a s úsměvem, hřmělo v tom okamžení celým bytem (a s největší pravděpodobností i domem): „NO TO SI SNAD ZE MĚ DĚLÁŠ PRDEL!!! GEOMETRIE TŘI?! PRAVOPISNÉ CVIČENÍ TŘI?!?!?! JAK TO, ŽES MI TO NEŘEKL??? „Doplněno něčím náramně duchaplným jako“ A ZAPOMEŇ NA TY SVÝ NÁVŠTĚVY KÁMOŠŮ, UČIT SE BUDEŠ!“ Rozespale pomalá medvědice byla tatam a ta rozběsněná řádila tak, až se okenní tabulky povážlivě třásly a můj malý a drobný syn se zdál být ještě menším a drobnějším…

Kdybych se každý den neptala, jak strávil den, dychtivě očekávajíc obšírnější reakci než: „SUPER!!! …MŮŽU K MATĚJOVI?“ Kdybych se každý den nepřerazila o tašku hned za dveřmi, pokud se mi je tedy vůbec přes tu barikádu podaří otevřít, kdybych mu každý den mírně nenaznačovala, že by mohl, byť jen nepatrně nahlédnout do sešitu, když už (jak podezřelé!) nemají téměř nikdy žádné domácí úkoly…ale dobře mi z toho vpravdě nebylo.

A protože v životě jde i o to, umět přiznat svoji chybu a omluvit se, vysvětlila jsem mu odpoledne, že zapírání známek sice není právě košer, ale stejně tak ani ta moje reakce skutečně nebylo nic, čím bych se mohla zrovna chlubit. A můj malý a drobný syn se v tu chvíli zdál být větším a silnějším, a pak nad tím vším velkomyslně mávl rukou a s šibalským úsměvem pravil: „TOTÁLNĚ JSI MĚ VYSTRESOVALA! ALE NEBOJ, MATĚJ, TEN MI HNED POSTAVIL NA NOHY“

Hm, a koneckonců, o to jde přece v životě taky: mít vedle sebe ty správný kámoše. Takže … SUPER!! A ať si kluk jde klidně k Matějovi! J

JTK news:   (3. 2. 2005)
Matka idealistka míní, puberta realistka mění  

Na dnešek bylo v hlavním plánu večerní lyžování. Viděla jsem to zřetelně jasně: romanticky zasněžené pláně, radostné plamínky v očích šťastných dětí a pyšná matka, jež pod svahem spokojeně usrkává horkou kávu, zatímco její ratolesti mezi jednotlivými skvělými jízdami plení batoh plný dobrot, které jim s láskou doma připravila. Ta představa byla vskutku po čertech optimistická (a já až dodnes netušila, že jsem stoupencem utopistů).
První mírné rozčarování přišlo hned na autobusovém nádraží - skibus jezdí zadarmo, a to také přesně odpovídalo jeho obsazenosti. Koho by ale odradila hodinka a půl vestoje na posledním schůdku (zvláště je-li tento uvnitř) a zřetel jsem nehodlala brát ani na svou odoperovanou nožku, které dlouhé stání právě nesvědčí. Vždyť, co by člověk pro ty roztomilé drobečky neudělal!
Malé slovní šarvátky mezi sourozenci už na cestě, typu kdo komu dupnul na nohu (dalo se ovšem jen stěží vypátrat byla-li to naše noha a byla-li to vůbec noha) jsem korigovala s úsměvem a porozuměním a má spokojenost s tím, jak vše lehce zvládám, se dotýkala hvězd... Po příjezdu jsem hbitě odtahala pod vlek batohy i lyže, obě děti přezula, zastrkala nohavice, nasadila čepice a spěchala koupit permanentky (boty byly moc utažené, oteplovačky špatně zastrkané a ve frontě jsem stála moc dlouho). Ale nevadilo, vždyť krásný večer byl teprve před námi...
Při první jízdě se projevilo, že vázání dcery je nějak nerozumně seřízené - neustále jí vypadávalo a z půli kopce šla proto raději pěšky (Ano!! A tehdy ohníčky v očích skutečně měla! Jen k těm radostným měly přece jen poněkud daleko…).

Závadu se ale naštěstí podařilo odstranit a už už jsem se chystala na tu kýženou kávičku, když jsem zjistila, že se mi rozbilo zavírání u batohu a vypadly z něj klíče od auta i od bytu. A tak jsem klopýtala, klouzala se a plachtila po všech místech, na kterých jsem je mohla vytratit, abych nakonec vyválená, mokrá a zdecimovaná, našla alespoň ty od vozu. Na kafe už jsem neměla ani pomyšlení a rohypnol v bufetu neprodávali...
Po další jízdě dcera jen tak mimoděk pronesla, že už jí lyže moc nebaví, a že se nemůže dočkat, až dostane snowboard (to ještě netuší, že po dnešku už nedostane ani sněžnice!) a o chvíli později, že sem vůbec neměla jezdit a že s ní blbeček (to jako syn) nechce sdílet kotvu na vleku. Míra mé tolerance už se pohybovala v červených číslech, nicméně ještě jsem se jí snažila tlumeně třaslavým hlasem upozornit na to, jestli není chyba na její straně - dostalo se mi pohledu, proti němuž okolní horský vzduch působil jako tropický vánek a můj instinkt mi napověděl, že frontální změna počasí dnes už nepřijde. Tedy určitě ne k lepšímu!
Po poslední jízdě (konkrétně tedy po čtvrté) mi bylo oznámeno, že když je to tak, a bratr (který si jen tak mimochodem spokojeně lyžoval a posléze ještě spokojeněji stavěl sněhový hrad) je tak nemožnej, že už teda dneska dolyžovala - a jak řekla, tak udělala. Uraženě se uvelebila na zmrzlou lavičku, kde, jak se zdálo, hodlala setrvat do odjezdu autobusu (a vzhledem k razanci jejího konání možná až do jara).
Rozervané cáry směšně romantických plánů se definitivně rozplynuly, noha mi zjevně natékala, mráz nestydatě zalézal pod kůži, psychická vyrovnanost se stala cizím pojmem a mě začínala nebezpečně příjemně dráždit představa, že seberu hůlku (a zbytek svých skomírajících sil) a ztřískám s ní dceru hlava nehlava!!

Koneckonců, co by člověk pro ty roztomilé drobečky neudělal!? J

PS: Naštěstí nikdy nic není jen černé. Třeba ty klíče od bytu - tak ty se nám nakonec vrátily! Našel je řidič autobusu a když mi je předával, podvědomě jsem drtila přívěšek, který na nich nosím a který mi ten den připadal škodolibě symbolický... je ve tvaru srdce a na něm nápis ŽIVOT DĚTEM!!

Vynikat a zaujmout, to je oč tu běží

Včera se mi ozvala kamarádka. Potřebovala poradit se životopisem a ani netušila, jak dobrého rádce si vybrala.

ZAUJMOUT, musíš, holka, ZAUJMOUT! - zněla moje jediná, ale zásadní rada a hned jsem jí začala vyprávět, jak vypadalo mé poslední ucházení se o zaměstnání.

Nejdříve jsem na jakémsi neformálním pohovoru dostala několik domácích úkolů: sestavit rozhovor, napsat zprávu a jen tak pro formu, poslat životopis. Dokonce jsem to všechno měla splnit v horizontu několika dní. Jenže všechno dělám zásadně na poslední chvíli, a tak jsem usedla k úkolům poslední večer.

Ještě plna optimismu jsem si stáhla vzorový životopis z netu. Měl krásnou grafiku a dokonce byl opatřen i fotografií žadatelky. Čtyřicetikilová blonďatá adolescentka „so žiarivým úsmevom“ mi tedy fakt na náladě nepřidala – ale životopis měla stejně jako úsměv dokonalý, a já chtěla taky takový... Uložila jsem si ho tedy jako Jitka Englová a začala ho upravovat k obrazu svému. Po chvíli jsem si ale řekla, že nemám zapotřebí od tý vytlemený bloncky opisovat a hrdě jsem si vytvořila životopis vlastní.

Budoucímu zaměstnavateli jsem chtěla ukázat, že je na mě spolehnutí, a že když řekne, pošlete to do středy, bude mít všechno ve středu… jenže ruce se mi potily, nervy pracovaly k prasknutí a ČAS KVAPIL!!!

Naprala jsem urychleně splněné úkoly do přílohy mailu, napsala krátký úvodní textík a odklepla to!! Ufff!!! Byly za dvě minuty půlnoc a já na sebe byla neskonale pyšná, jak pěkně umím dodržovat termíny!

S nepatrně samolibým výrazem jsem se ještě podívala, jak dokonale jsem ty úkoly zpracovala. Najela jsem do odeslané pošty a …KRVE BY SE VE MNĚ NEDOŘEZAL!!!!!! Já vůl v tom kvaltu odeslala životopis té Bárbíny!

Tři minuty po půlnoci jsem tedy budoucímu zaměstnavateli (rázem už tak nevypadal) psala další mail, ať rozhodně, ale fakt za žádnou cenu , neotevírá přílohu toho předešlého mailu a ať dělá, že si ho jako nevšiml (což ovšem určitě mělo za následek jen to, že ho na sto procent otevřel).

A výsledek? Přijal mě!

Zřejmě jsem ho asi musela něčím zaujmout! J

ČERVEN 2009

Po pěti letech pojedu k moři. Po pěti letech se budu válet v písku. Po pěti letech mě středomořské slunce prohřeje kosti. Po pěti letech se na veřejnosti obnažím do plavek … a po pěti letech vypadám jinak, než před pěti lety!!!!

Jak se tohle mohlo, do prkvančic, stát?!? - ptám se sama sebe, když vidím ten odraz v zrcadle. - A KDY se to vlastně stalo?!?

Termín odjezdu se ale blíží a je potřeba rychle jednat. Vzhledem k tomu, že během měsíce zřejmě neshodím 15 kilo, nastupuje plán B. Musím sehnat maskující plavky!

Teda doufám, že existuje něco jako maskující plavky!!

MUSÍ existovat něco jako maskující plavky!!!

Jakmile jsem vstoupila do plavkového obchodu, byla tady láska na první pohled. Přímo proti mně visel úúúúúžasný, ale úúúúúúžasný plavecký úbor. Už na první pohled bylo znát, že vykouzlí pas i v místech, kde nikdy nebyl (nebo mi tak dalece neslouží paměť), a že dokáže nadzvednout, podržet a vytvarovat i jinak jiné poprsí.

Když jsem se ale podívala na cenovku, pojala jsem k tomuto kousku oblečení tak posvátnou úctu, že jsem nenašla odvahu ho ani vyzkoušet. Kam se to asi nosí? V moři to sežere sůl, v bazénu chlor a na bál je to přece poněkud nedostatečné.

Poohlídla jsem se tedy jinde. Zajímavé je, že do evropské plavkové módy pronikají všelijaké trendy. Najdeme indiánskou tématiku, závan orientu, africkou motivaci, folklorní prvky ba i otisk japonské kultury. Co se ale ne a ne uchytit, je inspirace dálným východem! A přitom černý, splývavý outfit, ze kterého ženě koukají pouze oči, by mohl mít i pro našince něco do sebe…

Termín odjezdu je za dveřmi a už je jisté, že finta „dokonalé plavky na nedokonalém těle“ neklapne. Ale co! Po pěti letech jedu k moři, po pěti letech se nadýchám solí prosyceného vzduchu a po pětadvaceti letech pustím konečně z hlavy to zatracený téma: hubená-tlustá!!!

Tedy alespoň na těch vytoužených sedm dní J

SRPEN 2009

Ano, téma hubená-tlustá z hlavy ještě dokážu vypustit, ale téma tlustá-tlustější???

Tak to tedy fakt už ne!!! Nedávno jsem si totiž uvědomila, že co si pamatuji, nejsem spokojená se svou váhou.

Třeba ve svém diáři z roku 2006 jsem u března našla zápis: „váha 64 kg, no tak to je hnus!!“ Civěla jsem na to jako modelka na vepřovou! COŽE??? Já jsem snad byla úplně blbá! (nebo přesněji: cože? Já jsem někdy vážila 64 kilo???) Kdybych dneska měla 64 kilo, budu sama sebe podezírat z anorexie!! Ta samá váha mi totiž teď ukazuje o XY kilo víc. Vlastně už neukazuje. Pro jistotu jsem jí vyhodila. Přece jen, byl to svatební dar a já měla podezření, že za ty roky už hodně provažuje. (Dobrá, přiznávám, byl to omyl…ta nová, digitální mrcha, provažuje ještě víc!)

A co dál? Odmítám smířit se s tím, že jsem ve věku, ve kterém, jak říká moje kamarádka, si metabolismus začíná žít svým vlastním životem. Odmítám se smířit s tím, že když jsem přestala kouřit svých 30 cigaret denně, že musím přibrat 10 kilo (notabene, když už jsem přibrala).

Odmítám se vzdát červeného vína, coca coly i všech těch lahodných pokrmů, které dokážou rozehrát dráždivou symfonii pro všechny smysly, neodpustím si ty okamžiky, kdy v ústech rezonují vyzývavé akordy laskající i ty poslední chuťové buňky a pak... ach, ach... hořká čokoláda se smyslnou příchutí chili... JEŠTĚ! JEŠTĚ!!!

Sakra!!! Nějak jsem se zasnila... Aha, už vím, co musím! Změním jídelníček!

Nebudu s tím otálet, a hned od pondělka na to vlítnu!

SRPEN. NEJBLIŽŠÍ PONDĚLÍ

Pondělí! Cože už!? No nic, jdu na to!

1) Ranní vážení – a hned je tady splín! (příště vynechat).

2) Pozitivní přístup (po ránu?!?). Dobrá, tedy pozitivně: moje váha by se mohla limitně blížit k 66 kg. Fuj, no to je hnusný číslo! To si radši dvě kila přidám. Znova: moje váha by se v uzavřeném intervalu 0 až moje smrt mohla limitně blížit 68 kg. Sice žádný zázrak při výšce 163 centimetrů, ale zase neklaďme si nereálné cíle! (Jen by mě zajímalo, kde jsem vzala to, že 68 kilo je reálný cíl?)

3) Přijmi se takový, jaký jsi! (to hlásají všelijaké brožury i nezvané dvojice umolousaných přinašečů štěstí – nechť jim Jehova, Aláh i Pán Bůh žehná)

Nu dobrá tedy, přistoupím nahá před zrcadlo, přijmu se taková, jaká jsem, pochválím se…

DO PRDELE!!!! TAK TO PŮJDE JEN HODNĚ ZTĚŽKA!!!

………………………………………. No nic, zítra to zkusím znovu.

ZÁŘÍ 2009

Už nějaký čas na sobě pracuji. Za úspěch považuji to, že jsem se naučila snídat. Snídaně je totiž nesmírně důležitá, protože tělo je po noci lačné sacharidů, bílkoviny, ba i tuků. Naučila jsem se i svačit. Dopolední svačinka má totiž také svůj nepopiratelný význam. Tělu je třeba postupně dodávat energii na celodenní výdej. Vyvážený oběd, plný sacharidů, bílkovin a zeleniny, mně, přiznám se, ještě občas dělá trochu problémy... zato odpolední svačinka! Tak té se vždycky už né a né dočkat!!

Za svůj dílčí neúspěch považuji snad jen to, že jsem se nedokázala citově (i fyzicky) odpoutat od druhé, třetí a čtvrté večeře, občasným (několika) dvojkám kvalitního červeného vína, no a pak ta hořká čokoláda se špetkou chili...

Že bych začala cvičit?

ZAČÁTEK ŘÍJNA 2009

A je to tady! Já, která jsem vždy prohlašovala, že jediný přirozený pohyb pro člověka, při kterém je mu dovoleno se opotit, je rychlá chůze, tanec a sex, chodím cvičit! Já, která přijala za své heslo Roberta Hutchinse:“ Kdykoli cítím, že bych měl potřebu cvičit, lehnu si a počkám, dokud to nepřejde“, chodím cvičit.

Chodím cvičit pravidelně, často… a bez výsledku.

Vybrala jsem si několik různých aktivit: trampolíny, bosu, spinning.

A teda musím říct, že ten spinning mě teda docela chytil. Nevím, jestli je to tím, že je tam pološero, a já si myslím, že nikdo okolo mě nevidí, že mám po pěti minutách barvu přezrálého rajčete. Nebo je to tím, že tam hodně nahlas pouští fakt nářez, který se mi líbí, a já mám tudíž i pocit, že nikdo neslyší, jak ukrutně funím. A možná je to i tím, že mám pocit, že kdybych náhodou spadla ze sedla, tak se mi nic nestane. (Je to blbost, soused by mě umlátil pedálem!)

Ale stejně jsou ti sportovci legrační. Třeba pan trenér! Když jsem tam byla po prvé, tak mi dával instrukce, co a jak a mimo jiné pronesl i komickou větu: Dneska si jeďte podle sebe a rozhodně se námi nenechte vyprovokovat!“ Na mou duši, tak toho se skutečně obávat nemusel! Upřímně, výkřiky typu: „ Jedem!! Makej!! To dáš!!!!“ mě dokážou tak akorát nasrat, ale přísahám, ani ve snu by mě nenapadlo, že by mi snad měly k něčemu vyburcovat!

Ostatně, svůj ležérní kredit si držím dodnes. Kdykoli Standa (to jako pan trenér) do hlasitého AcDc zařve: Jedém! Dávej!! Supééééér!! Tak nevím proč, ale já mu vždycky rozumím: Jedém! Dávej!! UBÉÉÉR!!

A to taky poslušně dělám! J

Říjen 2009

Makám! Potím krev! V pomyslných kopcích upřímně nenávidím Standu, při čtvrté osmičce na hýžďové svaly proklínám Naďu a když (jako jediná) po sté spadnu z bosu, nemusím ani Mirku. (pozn. vše jména mých drahých cvičitelů).

A výsledek?? Nic! Slovy NIC!

Kolik já už NEvypila coca-col, kolik jsem NEsnědla rohlíků, kolikrát jsem NEzakrojila do pecnu čerstvého chleba, kolikrát jsem si odpustila smažené a váha???? Nic! Slovy NIC!! (SVINĚ!)

Svěřila jsem se s tímto problémem své jedné mladší kolegyni (VŠECHNY mé kolegyně jsou mladší!!!) A ta dívka rozumná a inteligentní mi řekla: „Vybrala sis nevhodnou dobu. Teď se špatně hubne, protože tělo má přesně opačnou tendenci. Na zimu ukládá.“

Jak už jsem řekla, dívka to je mladá, vzdělaná, rozumná a inteligentní a mně, vzdělané, rozumné a inteligentní se rozsvítilo!

Váha sice ukazuje pořád stejné číslo (v tom lepším případě), ale kdybych necvičila a neomezovala se v jídle, byla bych na tom byla mnohem hůř. Protože teď hubnu o ta potencionálně nabraná zimní kila. A ono se to nezdá, ale jde o velký úbytek. Já totiž čekám děsně tuhou a dlouhou zimu !!J

Listopad

Necvičím. Neomezuji se. Nevážím se.

Pracuju. Spím. Jím.

Všechno. Všude. Pořád.

NO A CO?!?!?!

Eroticko? - Depresivní!

Už ho slyším oddychovat za dveřmi…chystá se vejít; nezván, nečekán, nenáviděn. Už vidím ten jeho odporně suverénní úsměv značící, že ví…že zase dosáhne svého...že se mi za chvíli opět dychtivě zmocní...že se mu, jako už tolikrát, bez velkého odporu poddám (a co na tom, že nerada!?). Že si zůstane, jak dlouho bude chtít a bude si se mnou dělat jen to, co ON bude chtít… že se bude promenovat po pokoji plíživě lenivou chůzí...a kdykoli dostane chuť, zahalí mě do svého černého, těžkého pláště a se zrychleným, smrdutým dechem mě znova a znova celou nemilosrdně prostoupí…
…už mi dýchá do zátylku...lísá se ke mně...už do mně proniká...!!!
ON! Ten oddaný poskok kruté paní de-Prese - ten neukojitelný znásilňovač Splín!"

Sobota 1. 7.

Odvážím děti na tábor, psa k babičce a na starosti mi zůstává jen náš roztomilý potkánek Evil. Stručně řečeno: Čtrnáctidenní veget!!! Děti odvezeny, pes taktéž a Evil..... ten debil, vzal roha!!!!

Zpravodajci televize Nova by celou záležitost popsali asi takto:
Záchranářská akce s krycím názvem Debil bez větších úspěchů pokračuje. Už dva dny se 38-letá žena z Klatov pokouší za využití nejrozmanitějších lstí polapit potkana jménem Evil. Lsti jsou zákeřné, úspěšnost nulová. Dnes se na místo činu dostavila i majitelka zvířete, která tam byla převezena z letního tábora. Odchytové práce se však i nadále naprosto míjejí účinkem. Potkan vykazuje známky stresu, jeho majitelka se svou matkou na tom nejsou o moc lépe. Návnady i nápady markantně ubývají a vyčerpanost všech zúčastněných je zřejmá. Jak se ale zdá, souboj nervů bude pokračovat i dnešní noc. O vývoji celé události vás budeme opět informovat v příští zpravodajské relaci.
                                                                         Pro KT NEWS Jitka Englová

PS: Ležet několik hodin na dlaždičkách obtočená kolem záchodové mísy s napřaženou rukou se salámkem, sýrem či čokoládou, má do  vegetu třeskutě daleko!!! Jestě dva dny a líčím nefalšovaně vražedné pastičky  na myši!!!

Úterý 3. 7.

KT NEWS vydává tiskovou zprávu o lapeném Evilovi.
Potkanu Evilovi, který se po několik dní úspěšně skrýval v jenom z klatovských bytů, skončilo období svobody. Včera večer sklapla past a Evil, který si se svými spolubydlícími až dosud pohrával jak myš s kočkami, byl svojí majitelkou odchycen za pračkou. Při akci intezivně asistovala i matka chovatelky. Potkan  poté putoval do centra KLECÁNEK, nezletilá chovatelka zpět na letní tábor. A matka? Tak ta šla do hospody!!...

Tak jsem onehdá v masně zahlídla báječný kus falešné svíčkové. Neodolala jsem, a protože děti tento podezřelý druh masa nejedí, dopřávala jsem si co hrdlo ráčí.
Dvoucentimetrové medium biftečky něžně přelité vinnobrusinkovou omáčkou – jen gurmánovo srdce pochopí jaký chuťový koncert se za tím odehrává, jaké něžné akordy se pomalu rozeznívají a já neodolala pokušení, s někým se o tento zážitek podělit. S někým, kdo mi rozumí. Zavolala jsem tedy jedné kamarádce. Váží sice 40 kilo, ale vím, že občas jí (už jsem ji za ty roky párkrát přistihla), hlavně jsem však věděla, že pro mé blaženě lenivé rozpoložení bude mít pochopení. Měla, přála mi to, a pak aby řeč nestála pronesla: „Jo, dneska jsem si koupila naprosto úúúžasný šaty.“ Doušek rulandského modrého s přívlastkem, pozdní sběr, ročník 2004 mi ztrpkl v ústech. Ne, že bych jí nové šaty nepřála, nebo že bych jí snad záviděla to, že ať si na sebe navleče cokoli, vždycky vypadá jako oživená reklama na ležérní francouzskou eleganci kombinovanou s grácií ruské šlechtičny. To ne. Jen mi najednou přišlo maličko líto, že já na tom s oblečením (potažmo postavou) nejsem zas až tak dobře. Ale pak jsem se uklidnila. Pochopila jsem totiž, že tohle je spravedlivé!!! Že prostě na někoho, kdo zblajzne k pozdní večeři půl kila svíčkové, se konfekce nakupuje nepatrně hůř. Je to sice blbý, ale rozhodně je to fér!
Později volala jiná moje spolužačka a stejně jako já, i ona byla slastně zmožená…jen ten důvod se nepatrně lišil. Měla totiž za sebou celonoční (a podle toho, co říkala, tak snad celotýdenní) dovádění s novým a báječným milencem. A tehdy mně rulandské přestalo chutnat úplně. Ne, že bych jí snad ty zážitky nepřála, nebo že bych jí záviděla, že vypadá o deset let mladší, s obličejem jako panenka, kterému vévodí nesmírně pronikavé oči (bez vrásek!). To ne. Jen mi to prostě nějak nepřišlo fér! ...Vždyť, co bych jako měla vidět spravedlivého na tom, že zatímco se jedna může pochlubit nespoutaným dobrodružstvím s mladým býkem, pro druhou zůstává absolutně vrcholným zážitkem, že ho mohla kus sežrat!?!?!

PS: Dnes jsem byla ve městě. A v jednom obchodě tam na mě svůdně pomrkával nestoudně rostlý, výstavní exemplář… pravého roštěnce!… A je můj!!